Občas je potřeba být offline! Sociální sítě a já?

Ani nevím, jak tento článek uchopit a jestli ho nakonec vůbec publikuji, ale mám neskutečnou touhu a potřebu se vypsat z pocitů, které se mi posledních pár týdnů honí hlavou. Já vím, asi si říkáte, že na foodblog se osobní články moc nehodí a možná máte pravdu. Ale občas člověk potřebuje sejít kousek z cesty, aby našel ten správný směr. Tvoření a focení receptů mi strašně chybí, a opravdu dlouhou dobu jsem se trápila tím, že pro vás nemám nový recept a nové fotky na instagram.

Tak pojďme na to. Už to bude pár let, kdy jsem pomalými a nejistými krůčky začala objevovat ten, pro mě tehdy tak neznámý, online svět. S obavami jsem vkládala první fotky a příspěvky a se zatajeným dechem sledovala každé srdíčko, které u fotky přibylo (a že jich opravdu bylo málo :D). Bylo to tak vzrušující, nové a mě to neuvěřitelně těšilo a hnalo pokračovat a zlepšovat se. Jakým směrem se ale ubrat? Co mám předávat? Ty otázky jsem si kladla tak často a odpověď přicházela stále ta samá…jídlo! Tehdy už jsem nějkou dobu milovala zdravý a aktivní životní styl a pivo s pizzou jsem vyměnila za zeleninu a ovoce. A tak se předávání zdravých receptů ukázalo v tu chvíli jako ten jediný a správný směr…a tak vznikl blog Mary´s Kitchen Love.

Jak se říká, „člověk míní, život mění“ , nastalo v mém životě několik zásadních změn a já najednou stála na rozcestí mezi online a offline životem. Jak možná mnozí z vás víte, s přítelem jsme se rozhodli otevřít si vlastní kavárnu. Tahle zdánlivě romantická představa se ale ukázala jako neslučitelná s blogováním a já si musela na nějakou dobu vybrat, zda budovat náš reálný sen, který stojí nemalé úsilí a opravdu pramálo volného času, nebo i to málo volna obětovat přípravě receptů na blog. Přesto, že jsem cítila, že mi blogování opravdu chybí, přišlo mi nemyslitelné a sobecké, abych ten jeden jediný volný den v týdnu věnovala právě jemu. Život, rodinu a přátelé má člověk jen a pouze jednou a neměl by je odsouvat na druhou kolej. A tím jsem se řídila, občas jsem si našla chvilku, zavřela se doma a vytvořila pro vás na blog nějaký ten recept, a tak to bylo fajn. Ve chvíli, kdy jsem si našla harmonii (alespoň jsem si to myslela) mezi blogem a životem přišlo něco a přineslo další ale…

Píše konec ledna, právě jsme se vrátili ze snové dovolené na Srí Lance a já po pár dnech začínám mít žaludeční potíže. S hrůzou už si v hlavě vymýšlím hororové scénáře o všech možných i nemožných nemocech a parazitech, které jsme si z dovolené přivezla. Protože, co si budeme povídat, s místní hygienou to tam nebylo zrovna na jedničku. V hlavě mi sice občas vyskočí i myšlenka na těhotenství, ale nic takového neplánujeme, a tak ji zase rychle zaháním. Po pár dnech si přeci jen jdu udělat těhu těst, který už mi doma leží nějaký pátek v šuplíku. Nepřikládám tomu žádnou váhu a beru to jako ujištění, že takový „parazit“ to určitě není. Asi si dovedete představit moje překvapení po tom, co se téměř ihned objevily na testu dvě identické čárky. 😀 Srdce mám až v krku a v první chvíli vlastně ani nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Trvá to asi pět minut a mě začíná zaplavovat pocit štěstí. A taky strachu a nervozity samozřejmě. A někde tady začíná moje druhá vlna offline stavu, který trvá v podstatě dodnes. Nejdřív jsem to přisuzovala nevolnostem, nechutenství a neustálé únavě, které mě v prvních měsících trápily. Ty ale ustaly, je mi dobře a stále nemůžu sebrat energii, abych se k tvoření receptů vrátila. Najednou mám při prohlížení sociálních sítí pocit, že už tam nepatřím, že už nemám co předat, že moje recepty nikoho nezajímají, a tak bych mohla ve výčtu mých myšlenkových pochodů pokračovat.

Při mém offline pozorování sociálních sítí jsem najednou začala mít takový zvláštní pocit, že jsem v jiném světě, než který jsem znala ještě před pár měsíci. Nevím, jestli je to jen můj názor a pohled, ale občas je mi z toho prostředí smutno. Vím, že teď se mnou určitě nebude spousta z vás souhlasit a je to naprosto v pořádku. Občas hledám tu starou milou komunitu a knihovnu inspirace, kterou pro mě instagram představovat, ale marně. Sociální sítě, a co je podle mě ještě strašidelnější, lidé v něm, se stávají marketingovými nástroji firem. Kupují si lidi za produkty, které dotyční nepotřebují, nechtějí a ani nevyužijí a často se neshodují s obsahem jejich sociálních sítí a online prezentací. Instagram jako marketing je zcela v pořádku, představuje skvělý nástroj k oslovení a zaujetí velkého množství lidí, sama ho taky využívám, ale měl by mít podle mě nějaké hranice. Taky se vám stává, že začnete rolovat fotky, abyste se podívali co je nového a po shlédnutí několika desítek příspěvků vlastně vůbec nevíte, na čí fotky koukáte? Stejné pózy, stejný styl oblékání, „náhodné“ používání stejných produktů u deseti lidí…Občas mi to přijde jako honba za spoluprácemi, liky a novými followery, která je na úkor osobnosti daného člověka. Určitě tu nechci říkat, že je to špatně nebo dobře, to musí každý posoudit sám. Já také ráda zpropaguju a podpořím projekt nebo produkt, ale musí zapadat do mého přesvědčení a musím mu plně důvěřovat, jinak taková spolupráce nemá smysl ani pro jednu stranu. A hlavně, nesmím být jen jedna z padesáti (možná stovek, hmm?), která se ozve na hromadný email dané firmy s naivní představou, že jsem ta jediná vybraná a výjimečná (i to už mám bohužel za sebou :D). Na to už jsem asi stará. 🙂 Taky jsem si prošlo obdobím, kdy jsem si říkala, že určitě potřebuju všechny ty věci, abych byla spokojená a šťastná. A víte co, nepotřebujete vlastně vůbec nic, ani značkové oblečení a šperky, špičkovou (o tom by se často dalo polemizovat) kosmetiku, nejnovější elektroniku ani nejmodernější kočárek a dudlík. Je mi smutno, když si představím všechny ty lidi (často ještě děti), kteří jsou touhle sociální masáží ovlivňováni a mají pocit, že bez těchto věcí jejich život není kompletní. Moc bych si přála, aby si takoví lidé uvědomili, že být jako ostatní a snažit se někomu neustále vyrovnat není to nejdůležitěší v životě. Že i ty jejich ikony mají problémy a občas se jim nedaří, a že si většinu z těch věcí (které vy tak moc potřebujete,abyste byli stejně úžasní jako oni) sami určitě nekupovali, ale dostali je výměnou třeba právě za hezkou instagramovou fotku.

A protože koukám, že už jsem se zase rozepsala, měla bych na vás poslední otázku. Jak jste si asi z dnešního románu mohli všimnout, blogování a psaní mi chybí. Vypadá to, že mám před sebou konečně volnější období a chtěla bych ho věnovat právě blogu. Už se nemůžu dočkat až začnu tvořit a psát recepty, ale přeci jen už za chvíli tu se mnou bude ještě malá princeznička a já nevím, jak budu zvládat focení receptů. Tentokrát jsem ale rozhodnutá u blogování zůstat, protože je to pro mě relax a svým způsobem jakýsi útěk z reality. A tak jsem se vás, moji milí, chtěla zeptat, jestli byste na blogu uvítali i více článků ze života. Nejen toho mateřského samozřejmě, ikdyž v tomto směru mám pro někoho možná trošku alternativnější pohled na věc a třeba by to někoho zajímalo. 🙂 Zkrátka bych se s vámi dělila o radosti i starosti života a samozřejmě tipy na dobré jídlo a pití. 🙂 Tak co myslíte, napiště mi prosím do komentářů. Těším se na vaše reakce 🙂

Maruška

 

You might also like