Jen se zastavit a prostě být…

Dnešní článek je výjimečný, netýká se ani zdaleka jídla a je velmi osobní. Nevím přesně, co vám tímto článkem chci předat, ale vím a potřebuju ho napsat. Berte ho proto prosím s rezervou, nehledejte v něm přímé souvislosti, ale nechte slova na řádcích plynout tak, jak teď právě plynou pod mýma rukama na klávesnici. Někdy zkrátka věci nemusí dávat tak úplně smysl, zdají se mnohdy hloupě a legračně, přesto je někde hluboko v nich skrytý význam.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Dnešek byl opravdu zvláštní den, po více jak půl roce jsem před sebou měla volnou sobotu. Den jen sama pro sebe, svůj odpočinek, svoji práci na blogu, zkrátka jen já a moje myšlenky. Já vím, možná si řeknete, co je na tom zvláštního, ale věřte mi, že pro člověka, který za poslední rok počítá volný čas na hodiny, je to něco, na co není vůbec zvyklý. A ano, nebyla jsem připravená. Celý týden jsem se těšila, plánovala, co všechno stihnu…uvařit několik nových receptů na blog, nafotit je, uklidit, číst si, sepsat recepty a, zacvičit si a tak bych mohla pokračovat ještě dlouho. Ve zkratce řečeno, dala jsem si na sebe dopředu takové požadavky, které reálně nešly zvládnou za jeden jediný den. Ráno jsem se probudila s takovým tím zvláštním pocitem nervozity, který míváte, když něco provedete. Klepete se, chodíte od ničeho k ničemu, všechno vám padá a vy se nemůžete soustředit na jedinou věc, natož ji pak zrealizovat. Jsem opravdu hodně velký nervák a každá maličkost mě rozhází. Ač se na tom snažím pracovat, čas od času se prostě sesypu kvůli malichernostem. A jelikož jsem od přírody paličák, když si něco umanu, jen nerada přiznávám, že jsem neměla pravdu, ale… Ale občas mi moje tělo prostě řekne DOST, takhle ne!!! Jako právě dnes, a to mě přimělo zastavit se, zavřít oči a přemýšlet. Přemýšlet o tom, co je vlastně v životě důležité, proč se neustále za něčím honíme a snažíme se někomu zalíbit. Bojíme se odmítnutí, nepřijetí a prohry…ale od koho vlastně? Moje dnešní honba na focením nových receptů mě donutila zamyslet se. Komu se zodpovídám z toho co dělám? Budete mě a blog mít míň rádi, když nepřidám dva, ale jen jeden recept za týden? Budu spokojenější, když veškerý volný čas věnuju plánovaní a honbou za nesmyslně vysokými cíli?

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Miluju blogování, miluju naší kavárnu, ale ze všeho nejvíc miluju svůj život! Neměli bychom přeci život podřizovat požadavkům a tlaku společnosti, ale řídit se vlastním srdcem a vlastní hlavou. Můžete milovat svoji práci nade vše, ale nikdy by neměla určovat směr vašeho života a řídit váš volný čas. Čas je to nejcennější, co máme, měli bychom si ho vážit a být za něj vděční, bez ohledu na to, že se nám občas zdá, že plyne až příliš rychle. Teprve potom můžete dát sobě i svému okolí to nejlepší ze sebe a být opravdu spokojení. Teprve tehdy můžete rozdávat svým nejbližším lásku a stejně tak ji od nich přijímat zpátky. Při tom dopoledni plném nervozity jsem si uvnitř sebe řekla, že mi asi někdo naznačuje, že dnešek není tím pravým dnem na focení a vaření, uklidila jsem všechny misky, látky a talíře, oblékla si legíny a šla si zacvičit. Byla jsem spocená, rozcuchaná a určitě ne sexy a krásná jako bývají fitnessky na instagramu, ale připadala jsem si tak volná a svobodná. Můj oběd nevypadal jako z katalogu a o foodstylingu asi nikdy neslyšel, ale mě to v tu chvíli bylo jedno. Konečně jsem nespěchala, nesnažila se o dokonalou fotku na sociální sítě a jen si užívala ten okamžik.

Není nic důležitějšího než vy, váš život a vaše spokojenost. Váš život je jen váš příběh, který pomáhají psát vaši blízcí, rodina, kamarádi i náhodní kolemjdoucí. Některé kapitoly jsou radostné, některé se naopak psali těžce a nesou s sebou spoustu bolesti. Nikdy ale nezapomínejte na to, že ten příběh je jen a pouze váš a jste to tedy VY, kdo určuje, jaký bude mít děj. Pojďme se společně učit vážit si času, který nám byl dán. Zdá se to jednoduché, ale neznám nic těžšího, než umění „být sám sebou se sebou“. Najděte si každý den chvilku sami pro sebe, pusťte si příjemnou hudbu, vezměte si knížku nebo se jděte ven brouzdat spadaným podzimním listím, urovnejte si myšlenky, nechte je plynout a oddejte se tomu krásnému okamžiku. Nepřepínejte svoje možnosti. Je rozdíl být cílevědomý a jít si za svým snem, a nesmyslným honěním se za zbytečnostmi, které z nás pouze vysávají energii.

Pojďme společně najít harmonii mezi odpočinkem, relaxací, prací a koníčky. Pojďme si u našeho fiktivního diáře mysli uvědomit, které poznámky v něm jsou skutečně tak neodkladné a důležité, že nám brání být sami se sebou?! Rozhodně nechci tvrdit, že já to umím, ale začátkem úspěchu vždy bývá touha a vůle…tak ji pojďme společně využít. 🙂

Napište mi do komentářů, jestli si umíte udělat čas jen na sebe, a co vám pomáhá nepřepínat se velkými nároky na sebe sama. Moc ráda si je přečtu. 🙂

Mějte se rádi

Maruška

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMER

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Trackback from your site.

Comments

  • Nina

    Written on 9.10.2017

    Odpovědět

    Mluvíte mi z duše, Maru!!! Poslední dobou procházím také podobným „osvícením,“ jsem hodně člověk který žije pro budoucnost, ale často zapomínám, že život je TEĎ a že každý den, kdy si budu jen plánovat, jak budu v budoucnu žít, je promarněný den neprožítý tak, jak bych ho chtěla a měla žít už teď. Velice často chci dělat hrozně moc věcí najednou a nakonec to dopadne tak, že nevím čím začít a tak kvůli té paralýze z analýzy nakonec nedělám NIC. Celoživotně trpím syndromem „hlavně potěš ostatní, každému pomož, protože kdo jiný by to pro ně udělal,“ a v posledních měsících mě to hodně vnitřně vyčerpalo, takže jsem měla pocit, že už nemá z čeho čerpat sama pro sebe. Od té doby co se stavím ke svým potřebám jako k těm NEJDŮLEŽITĚJŠÍM je jednak lepší můj život jako takový, druhak život partnerský a za třetí i vztahy s ostatními lidmi. Ten vztah se sebou samou dlouhá léta trpěl, ale teď má přednost :))

    • Mary´s Kitchen Love

      Written on 9.10.2017

      Odpovědět

      Je to paradox, že právě starost a péče o nás samotné je pro nás to nejdůležitější a zároveň je mnohdy nejvíce zanedbáváme. Můžeme se honit za utopistickou budoucností, hvězdnou kariérou a dokonalým manželstvím…ale mezitím nám mezi prsty proteče náš vlastní život. Je to ale fuška, domluvit hlavě, aby si tohle uvědomila 🙂

  • Ve vlnách

    Written on 10.10.2017

    Odpovědět

    Tak tak, svatá pravda 🙂 ale bohužel, dnešní doba to moc neumí a my s ní. Taky se přistihnu, že se často honím za přípravou věcí pro veřejnou publikaci (no jo, ten mamon lajků a komentářů je strašný, ale veřejně se přiznávám a kaju) a neužívám si tu přítomnost prostě jen tak. V klidu.
    A i když si najdu čas na pobyt se sebou, tak se vnitřně stresují, že bych měla něco dělat a nedělám a načínám tak bludný kruh prokrastinace, ze které jsem akorát unavená a nazlobená sama na sebe.
    Klasika.

    Ale snažím se s tím trochu bojovat, nehonit se za vším. Mít život rozplánováný na minuty? Ne děkuji, nic pro mě. Sice mám nejradši všechno hned, ale i tak můžou některé věci počkat.

    Přeci jenom, největší štěstí nebývá hmotné 🙂

  • Kačí

    Written on 15.10.2017

    Odpovědět

    To je tak krásně napsané! Moc hezky se mi článek četl a často se překrýval s mými myšlenkami… Momentálně se totiž snažím vybalancovat čas, který věnuji sociálním sítím a blogu (a mé budoucí práci) a čas, který chci věnovat sobě a ostatním snům a představám. Občas mi z toho jde hlava kolem – na jednu stranu se chci do toho pustit naplno, ale na druhou nechci aby mě to kontrolovalo.
    Jak moc je důležité udělat si čas sama na sebe jsem si začala uvědomovat poslední 2 roky a teď se snažím s tím něco udělat 🙂 Začala jsem praktikovat krátkou meditaci každý den a to mi začalo hodně pomáhat. Ráda bych se taky zase vrátila k józe, ta má podle mě hromadu benefitů a určitě obě tyto věci doporučuji všemi deseti 🙂
    Měj se krásně,
    Kačí

Leave a Reply